Názory, komentáře

O snění, avšak na nevhodném místě a v nesprávné chvíli.

čtvrtek 16. prosinec 2010 10:10

Kdysi se u zubaře trpělo
google

V předvánočním čase letošní pravé ladovské zimy za okny, nabízím zájemcům čistě imaginární příběh, který není ze skutečnosti, jako příběhy z mého Památníku, a který proto, jak aspoň doufám, zde nikoho nepřipomene a tedy ani neurazí.

 

Zuzánek se při práci s vrtačkou zase zamyslel jak ho má velkýho /sic/, ale tentokrát, bohužel, ve zcela nevhodné chvíli. Nejen pro pacientku, které se zavrtal skrz ošetřovanou „pětku vlevo dole“ až do dásně, ale i po něj, protože v neovládatelné reakci na neočekávanou bolest jej bolestivě nakopla přesně do místa, ve kterém právě utkvívaly jeho vzpomínky na nejoblíbenější zábavu z mládí, když mu bývalo  neopakovatelně krásných "sladkých šestnáct", možná sedmnáct. Prostě když byl ve věku, kdy, jak se tenkrát říkávalo, "jezdíval na chmel". 

Zraněná si držela krvácející dáseň a její ošetřující v křečovitém předklonu svůj rozkrok. Sestřička Kamila, dusíc se smíchy, pravila „Pane doktore, nepotřebujete něco?“

Zuzánek, nejbolestivějším myslitelným způsobem vytržen z příjemných sentimentálních vzpomínek na mládí, kterým čím dál častěji v jakoukoliv denní i noční dobu propadal, krásným snům o partě mladistvých chasníků, které byl členem, kde si je měřívali a ve které rozhodně nepatřil k nejvysmívanějším, v tu chvíli nenáviděl nejen Kamilu, svou pacientku krvácející z provrtané dásně, dosud bzučící nevypnutou vrtačku, ale i zubařské křeslo za to, že ošetřovaní pacienti v něm nejsou připoutáváni za nohy. Nenáviděl v té chvíli leccos, ale tvrdit o něm, že nenáviděl celý svět, by rozhodně nebyla pravda.

Ke státníkovi, jehož obraz ve zlatém rámu, vyvedený v nádherných barvách, nezvykle vévodil vesnické stomatologické ordinaci na stěně před místem na kterém Zuzánek stával u křesla ošetřovaných, bolestivě inzultovaný nešťastník nenávist necítil.

Když bolestí svíjející se pohlédl na obraz uctívaného milovaného státníka, křeč v podbřišku náhle jakoby ustoupila, snad proto, že oduševnělý obličej na fotografii, jako by se na inzultovaného s vnímavým pochopením pousmál?

Zuzánkovým tělem, od centra jeho myšlenek dolů, vytryskl záchvěv vděčnosti k milovanému objektu obdivu a úcty, za vyslaný náznak soucitu a chlapského pochopení.

Záchvěv stomatologovy vděčnosti se přeměnil ve viditelný projev úlevy a mužského pocitu štěstí. Kdyby jeho rozkrok nebyl zakryt bílým pláštěm, svědčila by o tom mokrá skvrna rozprostírající se v místech, ze kterého ještě před několika sekundami tryskala do celého Zuzánkova těla bolestivá křeč.

Kamila se opět ozvala „Pane doktore, co je vám? Potřebujete s něčím pomoc?“

Než oslovený nadřízený zpracoval, ve zraněné a zároveň státníkem potěšené mysli, obdrženou otázku, ozvala se, z úst krvácející pacientka s pohledem upřeným na svého ošetřujícího lékaře, naneštěstí však do míst, kam jej před chvílí v bolestivé reakci nechtěně nakopla a které odkryl při Zuzánkově narovnávání z předklonu, rozevřený bílý plášť „Úchyle, vy se tím, co jste mně udělal ještě vzrušujete? Chcete tam nakopnout ještě jednou?“

Ošetřující lékař odtrhl zrak z obrazu státníka a zakoktal „Ne, opravdu ne, milostivá“.

„Co ne (!), prasáku! Vždyť vidím, že jste se před chvílí udělal!“, bez empatií nekompromisně opáčila ošetřovaná.

„To se mi nestalo kvůli vám, krávo, ale kvůli panu prezidentovi!“, zařval Zuzánek. Pro pacientku to byl zcela nepochopitelný argument, avšak, my víme, že zcela pravdivý.

„Teď už toho mám vážně dost! Nejen, že jste úchyl, ale i magor! Tady končím!“, nenávistně láteřila ošetřovaná, vstávajíc z křesla, cestou k místu, kde visel její zimník a na vrcholu centrální trubky věšáku trůnil její klobouk.

„Pamatujte, vy úchylnej /sic/ blbče, že vám tohle nedaruju!“, zuřivě ze sebe vyrazila ještě před tím, než zvenčí práskla dveřmi Zuzánkovy ordinace.

Zuzánkův zrak, opět plný trýzně, se vrátil k obrazu státníka v očekávání dalšího projevu jeho uznání a mužského pochopení.

Nezklamal se. Ve státníkových očích, jako by nyní četl „Máš ho většího, nebo menšího, než já,  můj férový Žoržínku? Nechceš přijít ke mně na Hrad a férově, ale opravdu férově, si je poměříme?“

Zuzánkovým tělem opět, od centra jeho myšlenek, směrem dolů, vytryskl  mohutný výron, ve kterém nyní byl obsažen celý koktail nepopsatelně hřejivých slastných pocitů -  vzrušení, vděčnosti, úcty, obdivu, kamarádství a především touhy prohrát a nezištně dopřát vítězství „Nejlepšímu“!

Kamila se ozvala potřetí “Pane doktore, z vás něco kape! Nechcete, abych vám někam skočila pro nové trenýrky?“

Zuzánek, znovu vytržený z krásného zasnění do necitlivé reality, silně zatoužil mít Kamilu na křesle a v té její otevřené „pitomé hubě“ vrtat a vrtat a vrtat, přes kořen kteréhokoliv jejího zubu a nepřestávat. Skrz celý zub do dásně, nejtlustším a nejtupějším vrtákem, bez umrtvení, a bez přestání vrtat a vrtat .........

 

 

 

Poznámka: Osoby, místo a děj, nemají nic společného se skutečností. Pokud někdo něco, nebo někoho v příběhu pozná z vlastní zkušenosti, jde o podobnost čistě náhodnou.

Pavel Victorin

VanekV predvanocnim case10:2616.12.2010 10:26:33

Počet příspěvků: 1, poslední 16.12.2010 10:26:33 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Pavel Victorin

Pavel Victorin

Příležitostné aktuality k celospolečenskému dění se zaměřením na techniku, zejména stavebnictví a kulturu.

Jsem inženýr, stavař, od loňského roku v důchodu, s částečnými pracovními aktivitami. Mými hobby jsou stavebnictví, architektura, malířství, historie XX. stol., zejména Hitlerovská III. Říše a Baťův Zlín, fyzika, filmy, rocková hudba a jazz, letectví, auta a literatura odborná a faktu. Žiji spokojeně v Praze. Fyzicky jsem bez viditelných problémů. Jsem voličem ODS, byť s výhradami.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy